Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů týkající se nároku stěžovatele (akademika a vědce) na náhradu nemajetkové újmy způsobené téměř desetiletým trestním stíháním pro daňovou trestnou činnost, které skončilo zproštěním stěžovatele. Obecné soudy nedostatečně zvážily specifické okolnosti případu. Podle Ústavního soudu přiznané zadostiučinění za nemateriální újmu v celkové výši 85 000 Kč představuje neústavní bagatelizaci nezákonného trestního stíhání.

Stěžovatel je akademik a vědec, který působí ve vedoucích akademických funkcích. V řízeních před obecnými soudy se podle zákona o odpovědnosti státu za škodu po vedlejší účastnici (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) domáhal náhrady nemajetkové újmy 500 000 Kč. Ta mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby zahájeného v roce 2007, které skončilo zproštěním obžaloby stěžovatele po téměř deseti letech. Stěžovatel v řízení uváděl, že trestní stíhání pro něj bylo dehonestující a traumatizující a mělo pro něj negativní důsledky, zejména v akademické sféře, kdy mělo dojít k pozastavení procedury jmenování stěžovatele vysokoškolským profesorem. Vedlejší účastnice stěžovateli dobrovolně uhradila částku 75 000 Kč. O uložení povinnosti zaplatit stěžovateli zbylých 415 000 Kč se stěžovatel opakovaně soudil, neboť Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozsudek, kterým městský soud stěžovateli vyhověl. Třetím rozhodnutím městský soud potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 10 000 Kč. Trestním stíháním byl dle městského soudu stěžovatel omezen ve svých pracovních aktivitách jen ve velmi omezené míře, neboť tyto následky nebyly s předmětným trestním stíháním v příčinné souvislosti. To se týká i nejmenování stěžovatele profesorem, kdy správní orgán byl v řízení o jmenování nečinný již několik let předtím. Částka 85 000 Kč spolu s konstatováním porušení práva a omluvou odpovídá prokázané újmě. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako vadné a nadto se ztotožnil s tím, že stěžovatel může být odškodněn pouze za újmu vzniklou v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem (tedy nikoliv za následky trestního stíhání zahájeného již v roce 2003, za nějž stěžovatel odškodnění újmy nežádal). Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnosti částečně (zčásti) vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 939/2024 513 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 12 Co 8/2021-470, zrušil.

Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Tím spíše, jedná-li se o obvinění mylné, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně ani nebyl trestným činem.

Ačkoliv část námitek stěžovatele byla před Ústavním soudem nepřípustná, Ústavní soud přesto shledal porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel totiž v řízení před obecnými soudy vylíčil a doložil průběh trestního stíhání i následky tohoto stíhání pro svůj profesní a osobní život. Popsal své profesní postavení a činnost, totiž že je akademikem činným v oblasti vědy a výzkumu i pedagogicky, integrovaným v mezinárodních i vnitrostátních kruzích v oblasti polarografie. Rovněž popsal dehonestační následky trestního stíhání v těchto kruzích. Upozornil, že trestní stíhání trvalo devět let a sedm měsíců a bylo spojeno s hrozbou vysokého trestu a vysoké odpovědnosti za škodu, která měla být stíhanou trestnou činností způsobena (stovky milionů). Obecné soudy mu však přiznaly zadostiučinění za utrpěnou imateriální újmu ve výši 85 000 Kč s tím, že stěžovateli vznikla újma ztotožnitelná se subjektivními pocity obav z případně uloženého trestu či stresu, což sice mohl stěžovatel vnímat úkorně, avšak že zásahy v pracovní oblasti měly pouze omezenou míru. Tyto závěry Ústavní soud nemohl akceptovat.

Při stanovení výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání podle zákona o odpovědnosti státu za škodu mají soudy povinnost vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti případu. Mezi ně mohou patřit i relevantní specifika profesního prostředí poškozených. Pokud tak nepostupují, porušují tím právo stěžovatelů na soudní ochranu a právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci garantované Listinou základních práv a svobod. Právě to se stalo i v případě stěžovatele v této věci, v níž obecné soudy nezohlednily veškeré nepříznivé následky trestního stíhání v životě stěžovatele a nezvážily specifické okolnosti. V posuzovaném případě je zejména podstatné, že stěžovatel je po dlouhá léta veřejně činnou osobou, jehož profesní život je do značné míry odvislý od odborné a morální reputace. Ústavní soud již dříve judikoval, že výše odškodnění nemateriální újmy vypovídá o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí a že veřejnou činnost jednotlivce je třeba řádně zohlednit v rámci úvah soudu o dopadech trestního stíhání do profesní a osobní sféry stěžovatele. Tato specifika soudy zohlednily naprosto nedostatečně.

Závěrem Ústavní soud podotkl, že žádným způsobem nestanovuje obecným soudům konkrétní výši zadostiučinění, které by stěžovateli mělo náležet. Dosud přiznanou částku však podle Ústavního soudu nelze považovat za ústavně přiměřenou.

TZ

Zdroj: eGOVERNMENT.NEWS  

​ 

Zdroj: B2B NETWORK NEWS